Euroobědy a Euromaxxing. Čeho nám závidí Američané?

Krytyka Polityczna
Euroobědy a Euromaxxing. Čeho nám závidí Američané?

Euromaxxing se stává téměř hnutím odporu vůči ofenzivě proti lidskému rozumu, ve které není místo pro neproduktivní formy trávení času. Příspěvek Eurobiedacy a euromaxxing. Čemu nám Američané závidí? se poprvé objevil na Krytyka Polityczna.

Vstát bez budíku, jít na kávu s přáteli, pak s nimi obědvat, začít daydrinking a nic víc ten den už neudělat – takový životní styl propaguje poslední dobou populární internetová tvorba. V úmyslu autorů je to spíše chvála hedonismu než ocenění evropské kultury.

Je do něj totiž zakotveno respektování volného času, projevující se mimo jiné v řadě pracovních práv, která umožňují rozvíjet umění odpočinku. Od placených dovolených, přes ochranu work-life balance, až po relativně nízký globální hodinový rozsah práce. Takové nastavení priorit má podle některých i negativní důsledky, které ochotně poukazují komentátoři z oceánu.

Kdo je tu chudák?

O tom, že Evropa je chudá, zaostalá a v stavu všeobecného rozkladu, rádi mluví politici z okolí Donalda Trumpa, poukazujíc na všechny nedokonalosti (pravdivé či domnělé) Starého kontinentu. V podobném duchu se vyjadřují i neochotní k Evropě internetoví uživatelé, využívající v tomto kontextu zpopularizovaný termín europoors. Američané se například chlubí tím, že i v nejchudším státě (Mississippi) HDP na obyvatele je vyšší než ve Francii či Itálii, výrazně převyšujíc průměr EU. Ačkoliv Španělé, spojovaní s siestou, mají lepší ukazatele než známí z kultury dřiny Korea či Japonsko, což je mimo jiné oblíbený motiv memů propagujících euromaxxing, USA se skutečně zdají mít důvod být pyšní. Je to opravdu tak?

Vyvozovat dalekosáhlé závěry pouze na základě jedné statistiky nutně zkresluje realitu – pokud se vezmou v úvahu jiné údaje, vyvodíme diametrálně odlišné závěry. Ukazuje se totiž, že taková převaha Spojených států vyplývá do značné míry z větších sociálních nerovností a zvyšování průměru multimilionářů a miliardářů. Pokud porovnáme medián majetku, tak průměrný Ital nebo Španěl je bohatší než průměrný Američan. Také nedávno navržený ekonomem Olivierem Sterckem ukazatel průměrné chudoby umisťuje USA daleko za země jako Německo či Francie.

K tomu přistupuje otázka přístupu ke službám veřejné správy, které v Evropě fungují na mnohem vyšší úrovni, díky čemuž například přivolání sanitky nezpůsobí finanční zkázu. Průměrný plat o trochu nižší by se mohl zdát jako přijatelná cena za veškeré sociální zabezpečení, ale jiný názor mají zastánci teorie o nekompetitivnosti Evropy, za kterou by mělo mimo jiné stát existence sociálních států.

Takto zdůrazňovaná v tirádách o eurochudácích rozdíl v HDP na obyvatele má také vyplývat z toho, že občané USA prostě pracují mnohem víc. Na rozdíl od amerických pracovníků mají jejich evropští protějšky zaručeny alespoň čtyři týdny placené dovolené (v některých zemích více), a kromě toho je právo na nemocenské, rodičovské a další dovolené široce respektováno. To je podle některých projev lenosti, které vedou k horším hospodářským výsledkům a prohře Evropy v soutěži s USA. A stojí vůbec za to se do této soutěže zapojovat?

Promiňte, jsem mimo kancelář, odpovím za dva měsíce

Když Američané posílají memy o chudých Evropanech a vysmívají se údajné ekonomické zaostalosti EU, běžnou odpovědí zastánců euromaxxingu je slib, že se k těmto výtkám vrátí po několika týdnech, po užívání si svých dovolených na Ibize, na Azurovém pobřeží nebo v Alpách. Někdy se dokonce i evropští vůdci zdají řídit podobnou logikou. Dříve pobavila pomalá reakce EU na vypuknutí války v Íránu – k eskalaci došlo v sobotu ráno, takže Ursula von der Leyen oznámila, že se tím bude zabývat v pondělí. Žertovalo se, že ani vypuknutí třetí světové války by nezkomplikovalo evropské právo na volný víkend.

Mezinárodní krize, hospodářské problémy, kritika zahraničí – praví Evropané se tím neznepokojují, jen popíjejí Campari na balkóně a houpejí se do italo disco. Jako často využívaný k zesměšnění skeptiků italský duet Mind Enterprises, jehož videoklipy zachycují bezstarostnou atmosféru slunečného jihu kontinentu. Evropský klid však není vyhrazen pouze Středomoří, i když s tím nejčastěji souvisí. Ba, není třeba ani vlastnit pas EU, aby se do tohoto klimatu vcítil.

O něco ironicky se hlavním symbolem euromaxxingu stal americký šéfkuchař a spisovatel Anthony Bourdain. Všechno díky fotografii, na které sedí s bagetou a kávou u stolu pařížského podniku, klidně přijímajíc sluneční paprsky. Po ruce má balíček cigaret a celkově euromaxxing v tomto ohledu příliš nepodporuje zdravý životní styl – zákazy kouření ve veřejném prostoru považuje za zásah do evropských tradic. Rádi se chválí i daydrinking, a možná by i zachraňování hospod skvěle zapadlo do tohoto trendu. Dalším zosobněním euromaxxingu na internetu je herec Mads Mikkelsen, rovněž spojovaný (alespoň v memech) s poměrně volným přístupem k drogám.

Zmíněný Bourdain kdysi řekl, že tělo není chrám, ale zábavní park, a proto je třeba si užít jízdu. Věrný této myšlence euromaxxing odmítá asketismus a nabádá k užívání života, ale neznamená to, že nepřináší i pozitivní politické hodnoty.

Euromaxxing jako záchrana pracovních práv a sociálních výhod?

Soudobá civilizace je prostoupena kultem nejen práce, ale i dřiny – kariéra má stát nad soukromým životem, práce několik hodin denně má být pýchou a zírat na notebook v kavárně má být lepší aktivitou než socializace nebo klidné vypití kávy. Jinými slovy: máme žít, abychom pracovali, a ne naopak. V tomto kontextu se euromaxxing stává téměř hnutím odporu proti ofenzivě proti lidskosti, v níž není místo pro neproduktivní formy trávení času.

Popularizace tohoto trendu je pravděpodobně do značné míry důsledkem toho, že propagovaný v jeho rámci životní styl se stává stále více ohroženým. Současní evropští politici spíše nastavují vzory americké než své vlastní. Při popisu boje za Svátek práce jsem například zmínil přesvědčení francouzských liberálů, že jejich krajané by měli pracovat déle a tvrději, což je běžný názor mezi elitami EU. Konec dlouhým obědům, siestám či štědře rozdávaným dovoleným.

Není samozřejmě tak, že euromaxxing popisuje každodenní život průměrného Evropana – málokdo si může dovolit takovou lenost. V evropské kultuře je však určeno místo pro rozvíjení umění odpočinku, vychutnávání si jednoduchých radostí a využívání práv pracovních práv, která byla získána v posledním století. I když to není po chuti elitám, které by nejraději měly výhradně volný čas.

Proto ještě uslyšíme hodně o eurochudácích, nekompetitivnosti EU a prohrávání v soutěži s zeměmi, kde mají lidé hůř. V takových situacích je lepší postupovat podle myšlenky euromaxxingu: nestarat se o to, pustit italo disco a při popíjení drinku si užívat zaslouženou dovolenou.

Příspěvek Eurochudáci a euromaxxing. Čemu nám závidí Američané? poprvé vyšel na Kritika Polityczna.