Obchod s emancipací

Fotbal je politika. Ukazuje se to s každou větší sportovní akcí. Letos se však dá také říct, že fotbal je geopolitika. V březnu zaútočily Spojené státy americké na Írán. USA má přitom íránské mužstvo hostit na nadcházejícím mistrovství světa, kolem akce se dělá dusno. Íránské fotbalové reprezentantky naopak udělaly těžkou hlavu domácímu režimu svým tichým protestem v Austrálii. V případě Íránek je rčení o politice ještě komplexnější — nejde jen o tradiční peníze a vliv, ale o kontrolu a využití ženských těl. To se nakonec projevilo v reakcích FIFA, Spojených států amerických i Íránu.

Íránský ženský národní fotbalový tým odletěl v únoru 2026 do Austrálie na Asijský pohár. Den předtím než Íránské lvice, jak se jim doma přezdívá, odehrály svůj první zápas s Jižní Koreou, zaútočily americké a izraelské síly na Írán a zabily nejvyššího vůdce Alího Chameneího i přibližně sto sedmdesát dalších lidí, včetně dětí z dívčí základní školy Mináb. Hráčky nastoupily na trávník 2. března. Když zazněla íránská hymna, stály v řadě mlčky a nezpívaly.

To gesto, nebo spíš jeho absence, spustilo sled událostí, na němž bylo možné číst téměř názorně fungování moci. Ve chvíli, kdy se fotbal střetne s politikou a ženským tělem, mizí iluze neutrality. Moderátor íránské státní televize Mohammad Réza Šahbází označil hráčky za „zrádkyně“ a vyzval k přísným trestům. „Zrádci v době války musejí být potrestáni přísněji,“ prohlásil. Mezinárodní federace profesionálních fotbalistů FIFPRO vyzvala Mezinárodní federace fotbalových asociací FIFA k ochraně hráček. Íránská diaspora v Austrálii mezitím obklopila hotel, kde tým pobýval, a žádala jejich ochranu.

Tlak se rychle proměnil v rozhodnutí. Šest hráček a jedna členka organizačního týmu požádaly v Austrálii o azyl. Pět z nich ze strachu o bezpečí svých blízkých v Íránu a z hrozby, že jim íránský režim převezme majetek, svou žádost postupně stáhly a vrátily se. Dvě zůstaly. Fatemeh Pasandídeh a Atefeh Ramezánísádeh v dubnu uvedly: „V tuto chvíli se soustředíme především na svou bezpečnost, zdraví a na to, jak začít znovu budovat své životy. Jsme elitní sportovkyně a naším snem je pokračovat ve sportovní kariéře zde v Austrálii. Ale zatím nejsme připravené veřejně mluvit o svých zkušenostech.“

Ženské tělo mimo politiku

„Sport by měl být mimo politiku,“ prohlásil v dubnu 2026 Gianni Infantino, prezident FIFA. Řekl to v souvislosti s íránským mužským týmem, který se má v červnu zúčastnit mistrovství světa. Ten se letos koná ve Spojených státech, Mexiku a Kanadě. Dva ze tří skupinových zápasů Írán odehraje v Kalifornii, tedy ve státě, kde žije největší íránská diaspora mimo Írán — a v zemi, která před několika týdny bombardovala Teherán. Významná část této diaspory v Kalifornii podporuje monarchii a hlásí se k Rézovi Pahlavímu, synovi posledního íránského šáha Mohammada Rézy Pahlavího. Lze očekávat, že se pokusí přenést na tribuny i politická hesla.

Írán mezitím požádal o přesun zápasů do Mexika. FIFA odmítla s odvoláním na logistické překážky. Možná se někde v zákulisí někdo usmál.

Věta o apolitičnosti tu nezní jako popis reality, ale jako její rámování. O to ostřeji vyznívá ve světle toho, co se odehrálo jen o několik týdnů dříve na australském stadionu, kde mlčky stály íránské fotbalistky v řadě a nezpívaly hymnu. I toto je fotbal. A právě tady se ukazuje, kolik politiky v sobě ve skutečnosti nese.

Tvrdit opak není neutrální gesto. Je to volba a téměř vždy ve prospěch těch, kdo z existujícího uspořádání těží. FIFA tuto větu používá jako štít pokaždé, když přijde řeč na lidská práva. Mimochodem FIFA se k situaci íránských hráček nevyjádřila. Právě v tomto tichu se začíná rýsovat základní asymetrie celého příběhu. Ženský a mužský fotbal vyrůstají ze stejného kořene, ale v mocenské struktuře, která je obklopuje, zaujímají odlišné místo.

Nejprve se zastavme u Íránu, kde ženy mohou fotbalu fandit, hrát ho i sledovat — ale jen zpovzdálí. Na zápasy domácí mužské ligy na stadionech dodnes nesmějí. Přístup dostávají pouze při mezinárodních utkáních, a i tehdy v přísně omezeném počtu. Při nedávných zápasech na stadionu Ázádí v Teheránu, s kapacitou kolem osmdesáti tisíc míst, připadlo ženám v odděleném sektoru zhruba tři tisíce míst.

Íránský antropolog Alireza Hasanzadeh, který téma sledoval dvacet let v terénu, ukazuje, že oddělování mužů a žen v rituálních prostorech má v Íránu předislámské kořeny. Stadion totiž není vnímán pouze jako sportovní aréna. Je to regulovaný veřejný prostor, jehož hranice dlouhodobě kopírují hranice toho, co smí ženské tělo dělat a kde smí být.

Dva roky po revoluci v roce 1979 byly íránské ženy ze stadionů vyloučeny úplně. Hasanzadeh popisuje paradox, který je pro íránský režim příznačný: ženy smějí sledovat fotbal v televizi, účastnit se diskusí, reagovat na prohru či výhru, slavit na ulicích, ale nesmějí být fyzicky přítomny. Fyzická přítomnost je problém, virtuální nikoli. Jinými slovy: stát toleruje ženu jako fanynku tehdy, když má její tělo pod kontrolou.

V posledních letech se tato kontrola začala obcházet. Od roku 2005 se množí případy žen, které se na stadiony dostávají převlečené za muže. Celovečerní film významného íránského režiséra Džafara Panahího Offside z roku 2006 reaguje přesně na tento fenomén.

Aby však ženy mohly sledovat fotbal na stadionech, musí zmizet jako ženy. To nicméně není výjimečně íránský jev. Spíše další variace širšího historického vzorce: Anglie zakázala ženský fotbal v roce 1921 a zákaz zrušila až o padesát let později, Francie prosadila podobný zákaz o několik let později a k jeho delegalizaci dochází až v sedmdesátých letech. Brazílie k stejnému kroku přistoupila až roku 1979. Ekonom Nicolas Scelles přitom ukazuje, že státy, které dříve zavedly politiku rovnosti pohlaví, dosahují dlouhodobě lepších výsledků i v ženském fotbale. Írán zatím touto cestou nemíří.

Světový pohár v prázdných gestech

Na tuto linii navazuje kulturní teoretik Babak Fozúni. Podle něj íránský stát — nejprve šáhův, poté islámský — fotbal postupně domestikoval. Rozpoznal jeho potenciál a přizpůsobil ho svým potřebám. Fotbal v Íránu tak není opozicí vůči státu, ale součástí jeho mocenské architektury. A právě proto je nebezpečný ve chvíli, kdy se vymkne kontrole.

Mahmúd Ahmadínežád, konzervativní prezident Íránu, v roce 2006 vydal dekret, který měl ženám umožnit vstup na stadiony. Ajatolláh Alí Chameneí ho vetoval, Revoluční gardy protestovaly. Fotbal se ukázal jako prostor, v němž se politické experimenty rychle mění v konflikt.

Ženy přesto nepřestaly reagovat, ne programem, ale praxí. Tancem v ulicích, nošením dresů, skandováním před zavřenými branami. Jenže každá taková chvíle uvolnění má svůj konec. A po ní přichází návrat kontroly.

Sahar Chodájárí, „modrá dívka“, to věděla. V roce 2019 se převlékla za muže a šla na stadion. Byla zatčena a hrozil jí trest. Před soudní budovou se polila benzinem. Zemřela 9. září 2019. Bylo jí devětadvacet let. Pod tlakem její smrti — a také pod tlakem FIFA — Írán v říjnu 2019 poprvé po čtyřiceti letech vpustil ženy na stadion. Tři a půl tisíce žen sledovalo zápas na stadionu Ázádí. Sto padesát policistek hlídalo jejich sektor. FIFA to označila za pokrok.

Jenže právě tady se ukazuje, jak snadno se změna může stát součástí téhož systému, který ji umožnil. Tento mechanismus popisují právní teoretici Michele Krech a Joseph Weiler. FIFA podle nich představuje zvláštní formu globální správy: soukromou organizaci s obrovskou ekonomickou mocí a vlastními pravidly, která přitom stojí mimo standardní mezinárodní právo i demokratickou kontrolu. Ve svých stanovách zakazuje diskriminaci a hlásí se k lidským právům. Jazykově jí nic nechybí. „Všechna správná slova a prohlášení jsou tu k nalezení,“ píší Krech a Weiler. „Ale kdyby existoval světový pohár v prázdných gestech, FIFA by byla jedním z favoritů,“ pokračují.

Případ íránských hráček tuto tezi jen potvrzuje. Když nezpívaly hymnu a byly označeny za zrádkyně, FIFPRO vyzvala FIFA k akci. FIFA mlčela. Australská vláda jednala sama. Diaspora se zorganizovala sama.

FIFA promluvila až ve chvíli, kdy šlo o mužský tým. Infantino reagoval okamžitě: Írán přijede, hráči chtějí hrát, FIFA staví mosty. A odmítl přesun zápasů z Los Angeles do Mexika. Logistické překážky, zaznělo. Jenže logistika tu není jedinou proměnnou. Los Angeles je zároveň místem s mimořádným komerčním i symbolickým významem. A právě tam vedou mosty, které FIFA staví.

Rozšíření trhu

Podobnou logiku lze číst i v humanistických gestech, která celý příběh doprovázejí. Donald Trump nabídl íránským fotbalistkám v Austrálii, kterým hrozily doma sankce, azyl ve Spojených státech. Ten stejný Trump, který o několik měsíců předtím deportoval íránské uprchlíky zpátky do Íránu. Australský premiér Albanese zdůraznil nezávislost svého kroku. Reza Pahlaví Trumpovi poděkoval. Každý z těchto kroků měl totiž svou adresu a svůj kontext. Pomoc je často viditelná tam, kde je politicky nebo mediálně využitelná.

Kulturní teoretik Fozúni k tomu dodává další rozměr. Íránský feminismus není jednolitý. Vedle viditelných aktivistek existují tisíce žen, které jednají jinak — bez médií, bez podpory, bez záruk. Záchrana několika hráček tak není jen příběhem pomoci, ale i výběru: komu je pomoc určena a kdo zůstává mimo zorné pole.

Právě v tomto bodě se abstraktní struktura moci znovu vrací k jednotlivým životům. Brisbane Roar nabídl Pasandídeh a Ramezánísádeh trénink. Poté začal přeposílat novinářské dotazy na PR agenturu. Gesto bylo vstřícné a zároveň ukazovalo limity institucionální podpory.

Obě hráčky jsou v Brisbane od března. V dubnu vydaly prohlášení. Děkují, prosí o soukromí, odkládají své svědectví na neurčito. Jejich bývalá kapitánka Zahra Ghanbárí se vrátila do Íránu, byla přivítána jako hrdinka, následně jí byl zmrazen majetek a po vydání „prohlášení o nevině“ opět uvolněn. Ani návrat, ani odchod pro hráčky neznamenaly definitivní řešení. Obě možnosti mají své specifické mocenské podmínky. Fotbal pro ně možná představuje emancipaci, ale zároveň je drží v meziprostoru ne úplně svobodných možností.

Tento meziprostor není jen osobní zkušeností několika hráček. Je součástí širšího vývoje ženského fotbalu. Ten se dnes prezentuje jako emancipační projekt a do jisté míry jím je. Zároveň ale roste uvnitř institucí, které jej začínají využívat.

FIFA rozšířila ženské mistrovství světa na dvaatřicet týmů. Tento krok byl prezentován jako průlom. Ekonom Nicolas Scelles však ukazuje, že šlo zároveň o rozšíření trhu a posílení podpory uvnitř organizace. Komerční hodnota ženského fotbalu roste — a s ní roste i zájem institucí.

A s tímto zájmem přichází i riziko, které Krech a Weiler označují jako kooptaci. Feministické požadavky jsou převzaty a využity k posílení existující moci. Ženský fotbal se stává důkazem rovnosti, modernity, hodnot. Hráčky zůstávají jeho viditelnou tváří, ale ne jeho autorkami.

Infantino mezitím dál staví mosty. Přes Los Angeles, přes velké peníze, přes hymny, které se zpívají i nezpívají.

Otázka tedy nestojí tak, zda fotbal patří do politiky. To už víme. Otázka zní jinak: čí politika v něm vítězí a čí těla za to platí.

Autorka je publicistka.

Text vám prinášame v spolupráci s českým literárnym mesačníkom Host